PF - 2. kapitola
Odbilo dvanáct hodin a já zjistila, že za necelou hodinku začíná to moje „poslání“ a já tu ještě sedím. No Brejchová mě seřve jako malou holku.
„Já už budu muset.“ Dan koukl na hodinky zamračil se.
„To už je tolik.“
„Jo taky jsem zapomněla úplně na čas. Moc hezky se mi s tebou povídalo.“
„Mě taky. Uvidíme se ještě?“
„No když tomu bude osud chtít tak určitě.“ Nahodila jsem svůj pověstný úsměv á la malá holčička a rozloučila se.
„Ahoj Šárko!“ volal na mě ještě Dan z dálky.
Odpoledne se odehrával zahajovací ceremoniál. Sál ve kterém se to celé odehrávalo byl pro takovou událost přímo jak stvořený. Dřevem obložené stěny mu dodávaly nádech minulosti. Naleštěné parkety odrážely prasátka o ještě více vyleštěné lustry, které osvětlovaly celou místnost, která byla zaplněna židlemi. Jejich nájemníci se dostavovali v malých skupinkách, které byly vždy usazovány milou dámou u dveří. Celé to odstartovala melodie z jakési opery.
Poté vystoupil na pódium vysoký muž. Představil se a začal vysvětlovat důvod, proč jsme tady a jak to celé bude probíhat.
„A nyní mi dámy a pánové dovolte, abych vám představil hlavní aktéry našeho kongresu. Prvním z nich je ten, který stojí na straně zrušení STT. Třiadvacetiletý čerstvý doktor filozofie pan Daniel Záhrobský.“ Sálem se ozval potlesk. Na pódium vystoupil muž perfektně oblečený, což mělo zřejmě evokovat i perfektní připravenost. Asi si myslí, že mě tím vyděsí. Hlupák.
„Obhajovatelkou STT je tento rok maturující devatenáctiletá studentka knihovnictví slečna Šárka Kubátková.“ Sálem se opět rozléhalo tleskání, které doprovázel ohlušující tlukot mého srdce. Momentálně jsem ho jistě měla v krku, i když by se mnou kardiologové nesouhlasili. Vystoupila jsem nahoru a mírně se uklonila. Když jsem podávala svému oponentovi ruku, řekla jsem si, že bych se mu měla podívat do tváře, to aby věděl, že z něho rozhodně nemám strach. Lehce jsem zamžourala a pak si všimla, že je to ten sympaťák z knihkupectví a z dnešního rána, že je to Dan.
Byla jsem jemně překvapena a on zjevně taky.
„Oba oponenti byli představeni. Konference může být považována za zahájenou. A nyní dámy a pánové, ve vedlejší místnosti je připraveno malé občerstvení. Děkuji. A nashledanou zítra.“
Sálem se znova rozléhal hluk, ale tentokráte to bylo od vrzajících židliček, ze kterých se rychle zvedali lidé prchající za občerstvením. Jako scéna z Lovce mamutů, hladoví se vrhají na to žrádlo, které už je poměrně bezmocné. Aby si ulovili svůj kus flákoty. Také jsem se rozhodla, že prchnu.
„Šárko, počkejte.“ Zastavil mě Daniel.
„Ano?“ otočila jsem se s otázkou.
„Já. Nevěděl jsem, že ty jsi. No … jak to říct.“
„Mluvím plynně anglicky a lámaně rusky. Ráda bych ale věděla co jsem.“
„Nevěděl jsem, že jste filozofka.“
„Ale já nejsem.“
„Aha. No možná bychom měli probrat naše projevy. Mohl bych Vám třeba s něčím pomoct.“
„Máte vyvracet to co řeknu, bylo by hloupé s vámi konzultovat můj projev.“
„Ano. Vlastně. No. Máte pravdu. Tak hodně štěstí.“
„Tobě ehm ... Vám taky Danieli.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla a odešla za stolem, který se prohýbal pod tíhou toho jídla. Tam už na mě čekala Brejchová. Poradila mi, abych si na Daniela dávala pozor, protože nevypadá, že by byl hloupý a já bych to prý neměla celé podceňovat a místo rautu se připravovat na zítřek. Souhlasila jsem a nenápadně se vytratila.
Na pokoji rychle změnila oděv za něco pohodlnějšího, abych to zase byla já a s brožurou a proslovem se vydala připravovat. Hledala jsem klidné místo někde daleko od civilizace. Na náměstí jsem našla informační tabuli, která mluvila o nedalekých vodopádech. Pravidelně tam dojížděl autobus s turisty. A tak jsem si koupila jízdenku a vyrazila. Autobus byl poloprázdný a od řidiče jsem zjistila, že sezóna začíná až za měsíc, protože teďka je tam prý hodně chladno a nikomu se tam nechce. To byla pro mě obrovská výhoda, protože já potřebovala ticho, abych si to všechno mohla nacvičit.
Na mýtince, která se mi zdála jako nejlepší jsem si roztáhla deku, usadila se, vytáhla láhev dobře vychlazeného piva a začala hlasitě nacvičovat.
„Posláním toho všeho, co jsem dneska řekla je jen jediné. Zachovejme dědictví, které nám bylo dáno. Zachovejme STT Systematické Thomasovo třídění. Děkuji.“ Ze zadu se ozval potlesk. Lekla jsem se a rychle otočila. Tam stál Daniel.
„Je to dobré. To musím uznat, i když tu láhev piva bych vynechal a radši se spokojil s obyčejnou vodou.“ Koukla jsem na láhev s pivem a pak zase zpátky na Daniela.
„Co tady děláte? Já jenom nacvičuju ten proslov a chtěla jsem být sama. Kdybych chtěla radu určitě bych si o ni řekla.“
„I já jsem si to chtěl na zítra nacvičit. V informačním středisku říkali, že u vodopádů je to teďka osamělé, protože …“
„ protože je tu příliš chladno a žádní turisti stejnak nedorazí. Ten řidič, co mě tu vezl mi to říkal taky.“
„No, už vás nebudu obtěžovat a odejdu. Omlouvám se, že jsem vás vylekal.“
„Ne to já se omlouvám. Zbytečně tě podezřívám. Nechceš si přisednout už mám té samoty dost.“
„Samozřejmě.“ Souhlasil Daniel.
„Tak. Koukáš radši na fotbal nebo na hokej?“
„Prosím?“
„O konferenci se bavit nemůžeme to je jasný, tak zkouším něco, co s tím vůbec nesouvisí.“
„Aha. No když na to přijde, tak mám radši hokej. Ale ze všeho nejradši mám šachy.“ „Není to nudné? Chci říct, nemůžeš se nijak zapojit, žádné emoce ani fandění.“
„Jo šachy jsou tak trochu tichý sport.“
„Řekla bych, že je to velice tichý sport.“
„Ale ty emoce tam jsou, jen tam nikdo nehuláká a nemlátí dřevěným pahýlem do gumových věcí.“
„No tak to je taky názor.“
„A ty?“ Už si zase tykáme, no to jsou změny dneska.
„Já? Nejradši mám sporty ve kterých se vaří.“
„Jako třeba?“
„Hmm…třeba rychlo smažení řízků, pečení kachny. No prostě takové ty klasické české sporty.“
„Takže ta malá jizva nad obočím to je z boje?“
„Jizva? Jo ta. No tak to už si vůbec nepamatuju jak jsem si ji udělala. Mám tu ještě jedno pivo, takže jestli chceš. Můžeme si cinknout.“
„Jasně. Máš to vychlazený? I když tady se to asi vychladí samo.“
„Taky je mi zima.“ Podala jsem tu pivčo a on mě svoji mikinu s tím, že je mu stejně horko. Klepal se jako osika a tak jsme si po deseti minutách dohadování nakonec sedli vedle sebe. Na téma přišla taky moje víra v osud. Vykládala jsem Danielovi o tom, co mi z ruky přečetla jedna kamarádka. A že většina mi už vyšla. Chvíli pochyboval a já mu vykládala o tarotových kartách, o kyvadlech. A on pak navázal na Konfucia a chvíli jsme taky debatovali o Freudovi a jeho sofa. Dostali jsme se taky na téma šťastných čísel. A já mluvila o svoji třináctce, jak mě všude provází i když všichni tvrdí, že nosí smůlu, já mám vždy štěstí. Načeš Dan objasnil svou dvacet jedničku a že to je jeho šťastné číslo už jenom proto, že se narodil dvacátého prvního dvacet jedna minut po deváté hodině večerní.
Na hotel jsem se vrátila až o půl druhé ráno. Několika hodinový výklad o tom, že už jsem měla dávno spát jsem si nevyslechla. Neboť pokoje byly oddělené a Brejchová vůbec nevěděla o tom, že jsem byla venku. Kdyby jen přišla na to, že jsem se vrátila až o půl druhé. To by byl určitě výslech. Nemohla bych jí říct, že jsem byla s Danielem. A už vůbec bych jí nemohla říct, že jsem prokecali celou noc, že jsme probírali všemožná témata. A že jsem si to užila, moc ráda bych si to zopakovala a že celá konference je mi momentálně ukradená, protože musím přemýšlet nad tím, že zítra večer už budu zase doma sedět nad učebnicema, protože co nevidět maturuju.
V osm hodin ráno mě probudilo hlasité bouchání na dveře. Znechuceně jsem zvedla své unavené tělo a vydala se na tu strastiplnou cestu ke dveřím. Cestou jsem skopla několik láhví se sodovkou a když jsem otevřela dveře a viděla tam nasupenou Brejchovou bylo mi všechno jasné. Nevěděla, že jsem přišla až ráno. Vztekala se kvůli tomu, že za tři hodiny začínáme a já ještě nejsem ani vzhůru. Mám ten pocit, že mě skoro vlastnoručně natáhla do oblečení. Možná mi čistila zuby, taky si nevzpomínám, kde se vzal ten nalíčený obličej, protože skořicové linky nejsou zrovna moje oblíbené. Do sálu jsem už dorazila sama.
„Dobrý den, Šárko.“ Pozdravil mě Daniel.
„I vám Danieli. Jste nervózní?“
„Já? Ne. Nebývám nervózní. A vy?“
„Nervozita, kde by se vzala. Jsem klidná jako stojatá voda.“
„Kecám.“ Vyhrkl Daniel. „Jsem nervózní jako nikdy. Stres ten já vůbec nezvládám.“ „Podívej podívejte se Danieli jak se mi klepou ruce. A sál už je skoro plný. Ještě že nejdu první.“
„Děkuji to mě povzbudilo.“
„Promiň.“ Sykla jsem „Vlastně promiňte.“ Moderátor na mě pohoršeně koukal.
„To je v pořádku. Můžeme si klidně tykat. Vždyť to nic neznamená.“ Usmál se a kouknul na moderátora, který nebyl příliš nadšený z toho, že jsme si začali tykat. Zřejmě kdyby věděl, že jsme vedle sebe včera seděli, tak by to celé odpískal a šlo by se domů.
„Já jsem Šárka.“ Podala jsem ruku, abychom si mohli na potykání potřepat ploutví. Oba jsme měli neskutečně studené ruce.
„Daniel. Ahoj.“ Sál se plnil pořád plnil víc a zase víc. V první řadě usedla Brejchová s manželem a vedle nich muž, který byl zcela zřejmě zástupcem vysoké školy, kterou minulý rok absolvoval Daniel. Za chvíli už stál na pódiu moderátor a uvedl Daniela. Ten ve svém proslovu mluvil o tom, jak obyčejní lidé pohlížejí na knihovnictví, jako na zastaralou vědu, která nepřináší užitek. Mluvil o tom, že by měla být modernizována a že začít by se mohlo od STT. Hned po něm jsem přišla na řadu já. Kolena se mi roztřepala, ale snažila jsem se vystupovat sebevědomě, přesně tak jak mě to „Matýsek“ učil ve vlaku. Oba naše výkony posoudila porota stejně. Bylo jasné, že rozhodne druhé kolo. Daniel vystoupil s klidnou prezentací historie STT. Zhruba v polovině se zastavil. Zhluboka se nadechl a začal přiostřovat svou řeč. Mluvil rychle, mumlal a špinil STT. Bylo jasné, že tím si to u poroty zkazil. Moc dobře to věděl a já si to uvědomila také. Když skončil řekl mi jediné.
„Šárko, teď je to na tobě.“
Žádal mě o to, abych využila jeho chyby. To ale přece nemůžu. Tohle by ode mě nebylo fér. Najednou jsem stála na pódiu a koukala dolů do davu. Brejchová na mě spoléhala i ona si byla vědoma té chyby. Daniel na mě ze zákulisí mrkal. Nemohla jsem jinak. Musela jsem té chyby využít. Byla to moje povinnost. Nemohla jsem zklamat. Nemohla.
Porota se dobrala výsledku poměrně rychle. STT bude zachováno. Malou změnou projdou jenom některé jeho body, aby nebylo strnulé.
Knihovnický národ byl zachráněn na dlouhé generace dopředu. Můj úkol byl splněn. Po vyhlášení výsledků následoval opět raut.
„Vynikající Šárko, byla jste vítečná. Pan ředitel bude s vaším výsledkem určitě spokojen a jistě k tomu přihlédne při maturitní zkoušce.“
„Děkuji paní profesorko.“
„Ale copak. Vy nemáte radost?“
„Ale samozřejmě, že mám. Mám obrovskou radost. Jsem ráda, že jsem to zvládla i když ve mně mnoho lidí nevěřilo.“
„Přiznávám byla jsem jedním z nich. Ale musím se omluvit, mýlila jsem se. Omlouvám se.“
„Já půjdu na pokoj bolí mě trochu hlava a musím si odpočinout na cestu.“
„Ah to je škoda.“
„Proč?“
„No já vím vyrážíme zítra brzo ráno, ale myslím, že mám pro vás takový drb.“
„Ano?“
„Ano. Mluvila jsem s panem Záhrobským. Gratulovala jsem mu k jeho vynikajícímu proslovu. A on se zmínil, že odjíždí ještě dnes v noci, ale předtím by se chtěl naposledy pokochat pohledem na vodopády.“
„Děkuji, paní profesorko. Já už půjdu. Uvidíme se zítra ráno. Ano?“
„Zajisté Šárko. A buďte opatrná.“
„Ano. Slibuji.“ spiklenecky jsem na ní koukala a utíkala.
Utíkala jsem, co mi síly stačily. Ještě štěstí, že jsem neměla podpatky. Daniel se chce se mnou sejít. Copak mi chce říct. Určitě to bude něco skvělého. Za chvíli už jsem byla na mýtince.
„Ah. Danieli, Brejchová mi vyřídila, že tady budeš.“
„Jo. Mluvil jsem s ní o tom a doufal jsem, že se ti o tom zmíní.“
„A co mi chceš?“
„Dneska ti to moc slušelo. Byla jsi opravdu moc krásná.“
„Ano. A ještě něco?“
„Neklapalo by to.“
„Asi ne.“
„Odjíždím ještě dneska v noci. Asi už se nikdy neuvidíme, ale já bych ti chtěl říct, že na tu konferenci a na tebe, ty tvoje nachové oči, nikdy nezapomenu.“
„Danieli!? A co osud..“
„Měj se krásně, ty moje fatalistko…“
„Ty taky.“ Odvětila jsem suše. Každý jsme se vydali svou cestou. Pomalu jsem odcházela a věděla, že takhle to prostě nemůže skončit. Prudce jsem se ohlédla a rozběhla se k Danielovi, který udělal úplně to samé. Srazili jsme se a políbili. Nechtěli přestat. Bála jsem se chvíle, kdy už tu nebude.
„Dámy a pánové, představuji vám úžasné maturanty pro tento rok.“ Místností se rozlehl nekonečný řev a tleskání. Tak to mám konečně za sebou. Mám to v kapse. Odmaturovala jsem. Je to za mnou. Ten skvělý pocit, člověk se hned cítí lehčí a nějak svobodnější. Odcházela jsem domů, ale ještě předtím jsem chtěla poděkovat Brejchové za to všechno, co pro mě udělala.
„Paní profesorko. Dobrý den.“
„Dobrý den Šárko. Tak vám gratuluji, konečně to máte za sebou.“
„Ano. Taky jsem už ráda. Chtěla jsem vám poděkovat za všechno, co jste pro mě udělala. Hodně to pro mě znamená. Opravdu děkuji.“
„Šárko. To byly jen takové maličkosti. Vy si teďka běžte oddychnout. A abych nezapomněla. Když jste byla pryč, byl tady poslíček a přinesl tyhle květiny.“ Podávala mi pugét třinácti (jak jsem si později spočítala) rudých růží.
„Ale od koho to je paní profesorko?“
„Jo tak to já už nevím.“ Poděkovala jsem za vyzvednutí květin a odešla domů. Po cestě jsem našla v květinách žlutou kartičku. Otevřela ji a přečetla si její obsah.
- - Gratuluji! Daniel - - .
:-)
(Akyšek(Akyška), 17. 12. 2007 16:06)