PF - 1. kapitola
Březnové slunce je docela neúprosné. Začátek března a svítí a svítí a zrovna na moji ruku. Jestli co nejdřív neuhnu patrně mi propálí do ruky díru. To bude dobrá zašívárna na taháky. Kdo by přece hledal tahák v ruce? Snad jen blázen. Což mě přivádí k myšlence, že jestli budu chtít odmaturovat z literatury patrně zcvoknu. Obdivuji všechny, kteří to zvládli za jedna. Opravdu je obdivuju.
Konce hodiny jako obvykle ohlásil zvonek. Tentokrát ho ale přerušil hlasitý rachot ze školního rozhlasu.
„Důležité hlášení. Nechť se studentka Šárka Kubátková a magistra Brejchová dostaví do ředitelny. Děkuji. Konec hlášení.“ No tak to jsem zvědavá, co to bude. Snad jsem neprovedla nic trestného. Na chodbě jsem potkala Brejchovou. Nervózně přešlapávala ze strany na stranu.
„A Kubátková, potřebovala bych od vás takovou laskavost. Dostala jsem do kabinetu nový počítač a pořád se mi nedaří nainstalovat tam výkladový slovník. Mohla by jste mi s tím pomoci, prosím.“
„Samozřejmě paní profesorko. Ale já teďka musím za panem ředitelem. Vy jste neslyšela hlášení?“
„Samozřejmě, že jsem ho slyšela. Jen pojďte klidně do kabinetu já vás u pana ředitele omluvím, ono to stejnak není nic vážného.“
„Dobře.“ Souhlasila jsem. Ono nic jiného mi taky nezbývalo. Ale celé mi to přišlo nějaké podezřelé a tak jsem se vydala hnedka za Brejchovou k řediteli. Samozřejmě, že potichoučku, tak aby si mě nikdo nevšiml a především Brejchová. Musím přece zjistit, co je tak důležité, že mě ředitel kvůli tomu volá rozhlasem a Brejchová se snaží, abych se to nedozvěděla.
„Ne! Já s tím nesouhlasím. Tohle ne. Kvůli nějaké hloupé soutěži nabubřelých dědků. Ne. Prostě nesouhlasím.“
„To nejsou žádní nabubřelí dědci, to je Evropský knihovnický tribunál! To nejsou žádní nabubřelí dědci. Ovládejte se přeci. Pro naši školu a především pro Kubátkovou by to měla být poklona. Je to neobyčejné vyjádření …“
„Ne! Já přece moc dobře vím, co je to EKT, ale Kubátková se ho nezúčastní. Ne dokud budu její třídní profesorkou.“
„Ovládejte se magistro. Volíte příliš silná slova.“
„To je možné, ale opět opakuji, že s tím nesouhlasím. Radši Kubátkovou vyloučím ze studia než aby měla podstoupit takovou taškařici.“
„Magistro Brejchová, vaše chování je neuvážené. Přiveďte Kubátkovou nebo budu já nucen vyloučit vás.“ Brejchová zuřivě otevřela dveře a vyrazila ven jako blesk. Za dveřma jsem ale stála já.
„Co tady děláte? Neříkala jsem vám, že máte zůstat u mě v kabinetu a instalovat ten program?“
„Ano to jste sice říkala, ale tady se jedná o mě a beze mě. Možná bych o tom měla vědět, když jde o mě.“
„Ano, jedná se sice o vás, ale já jsem to již vyřešila.“ Najednou vyšel ze dveří ředitel, který byl zcela zjevně znepokojen z náhlého hluku venku, který opět dělali studenti prvních ročníků na obědech.
„Slečká Kubátková pokud se nemýlím.“
„Ne pane řediteli. Jsem to já. A ráda bych věděla oč se jedná.“
„Pojedete na evropskou konferenci pro zrušení systematického Thomasova třídění.“
„Aha a co tam budu dělat, já už mám brigádu na léto a navíc maturuju.“
„To není brigáda slečno. Jedná se o důležitou konferenci. Podrobnosti vám vysvětli paní profesorka Brejchová, která tam jede s vámi.“
„Ale …“ zajíkla Brejchová
„Už jsem řekl. Je to pozítří a snažte se to ustát. Přeji hodně štěstí.“
„Děkuji pane řediteli.“
Brejchová si mě odvedla do kabinetu, kde mi opět vytkla, že jsem se bez jejího dovolení vzdálila a navíc vyslechla čistě personální rozhovor mezi ní a ředitelem. Nainstalovala jsem jí ten program a to jí trochu uklidnilo. Zuřivá a zároveň bezmocná nálada, ale i nadále přetrvávala.
Nakonec zkonstatovala, že jestli mám čas, tak celou situaci můžeme probrat u ní doma nad šálkem cejlonského čaje. Bylo na ní vidět, že už toho má dost a z nastalé záležitosti teda rozhodně nemá radost.
Vůně jejího bytu připomínala něco známého z mého dětství a nakonec jsem zjistila, že je to skořice. Z mírným „uf“ se Brejchová posadila do skořicového křesla. Já jsem se usadila naproti ní taktéž na skořicovém gauči. Její obliba pro tuto barvu byla naprosto zřejmá. Do místnosti přiběhl malý jezevčík, kterého Brejchová přivítala optimistickým drbáním za oušky a ještě optimističtějším výkřikem.
„Ahoj ty můj myšáčku, tak copak jsi dneska celý den dělal? No pověz to mamince.“ Pejsek byla její radost, to by poznal i slepý. Najednou se ta osoba naproti mně stala úplně někým jiným. Už to nebyla „ta učitelka ze školy“ byla to milá paní, která dokáže milovat a dokáže se smát, dělat chyby. Najednou to byla moudrá, hodná paní, která mi měla pomoci. Za chvíli na to vstoupil do místnosti vysoký muž s pozlaceným tácem na kterém stály tři šálky. Kouřilo se z nich jako z komínů. Kouř jsem zasypala dvěma sáčky cukru a lžičkou to zamíchala.
„Děkujeme Matýsku. Toto je můj manžel, Šárko. Pracuje v televizi jako poradce.“ Seznámila mě.
„Dobrý den. Já jsem Šárka Kubátková.“
„Těší mě. Brejcha Matěj.“ Představil se sametovým hlasem. Kdyby bylo jeho povolání herec jistě by se stal oblíbeným. Spousta dívek, žen a babiček by se do něj zamilovala. Byl by zbožňován a nenáviděn současně. Stal by se bohatým milovníkem.
„Takže možná bych vám měla Šárko objasnit oč se vlastně jedná. Je to taková velice delikátní záležitost a ve své podstatě si nejsem stoprocentně jistá tím zda jste způsobilá k tomu tento úkol zvládnout.“
„Ale paní profesorko, já si myslím, že mám svoje kvality a pokud se na to budu moci připravit a bude to v mých silách, určitě to zvládnu.“ Brejchová na mě zvedla svoji oči, zamířila, usmála se a pokračovala.
„Oh, Šárko, vy vůbec nevíte oč se jedná. Tohle je daleko složitější než pololetní písemka nebo maturita.“
„V tom případě je to pro mě dokonalá výzva.“
„Vy si myslíte, že tohle je sranda, ale mýlíte se. STT je záležitost stará několik stovek možná i tisícovek let. Je to jedna z nejdůležitějších klasifikací moderní doby. Postupem času byla vylepšovaná a nyní s ní stojí a padá celá naše věda a její třídění.“
„Paní profesorko já znám STT.“
„Tak v tom případě se Vám to určitě bude hodit.“
„Jak to myslíte. Já přece maturuju až za dva měsíce a navíc kvůli maturity by si mě přece pan ředitel nevolal do ředitelny.“
„Sleduješ Matýsku, jak je ta holka bystrá. Samozřejmě, že ne, Šárko. Každých sto let od schválení STT je svolána konference. Jejím účelem je prověření použitelnosti STT pro současnou dobu. Stručně řečeno. Každých sto let se ověřuje zda je ještě STT k užitku. Stíháte?“
„Ano. Více méně.“ Brejchová a její Matýsek se na sebe uznale podívali, pejsek spokojeně zachrochtal a pokračovalo se. „Takže. Prověrka probíhá následovně. Vždy je vybrán jeden čerstvě absolvující student vysoké a střední školy. Ti přednášejí důvody proč by mělo být STT zachován a proč zrušeno.“
„Pořád nechápu jakou roli v tom hraju já. Maturuji až za dva měsíce to přece víte a teď jste řekla, že to mají být absolventi.“
„Ano. Máte zcela pravdu. Jde o to, že letos se rada EKT rozhodla, že může být zvolen i student, který zatím nedokončil studium, ale pro obhajobu má vlohy. A to by jste měla být vy.“
„Já? Vážně? Jsou si jistí?“
„Já jsem to panu řediteli vysvětlovala, jste příliš mladá na to, aby jste něco takového absolvovala. Nejste pro to prostě vhodná.“
V její tváři se najednou objevily pochybnosti. To jsem nemohla dovolit. To ne. Nechci aby zrovna ona, která pro mě tolik dělá se ve mně zklamala.
„Zvládnu to!“ vykřikla jsem odhodlaně.
„Prosím?“
„Zvládnu to. Myslím, že na to mám.“
„Skutečně?“
„Ano. Jaké mám výhody?“
„Váš oponent bude absolvent vysoké školy filozofického zaměření, ale nebude knihovník. Vaší výhodou je to, že se pohybujete v oboru a máte tak o dané problematice o něco více informací.“
„Ale to co vím já si můj oponent může stáhnout z internetu nebo si jenom stačí koupit skripta.“
„Samotná konference probíhá jen jeden den. Je rozdělena do dvou částí. V té první si máte připravit proslov, který se bude nejlépe zabývat STT jeho výhodami a myslím, že by bylo dobré vyzdvihnout i jeho historický význam. V druhém kole pak ještě více rozeberete do podrobnosti váš proslov a budete se snažit zapůsobit na porotu. Ta je složena z naprostých laiků. Tak, aby byla zaručena objektivita.“
„Ten proslov. Mám ho dělat sama a kolik mám na to času?“
„Konference začíná zítra. Výstup oponentů je naplánován na další den. A myslím, že by nikdo neprotestoval, kdybych vám s tím proslovem trošku pomohla.“
„Neměli bychom ale zapomenout na zapojení jejího mladického smýšlení a především vyjadřování.“ Zapojil se Matýsek.
„Ano, samozřejmě. Porota je přece jenom složena z normálních lidí, které knihovnictví až tak neoslovuje, takže bychom měli přidat trochu zdravého nadhledu a mladické
nerozvážnosti.“
„Děkuji.“ Špitla jsem jenom tak mezi řečí. Brejchová pokračovala.
„Neměli bychom ale zapomenout, že budete na očích mnoha lidem a tak by jste měla podle toho zvolit také adekvátní vizáž.“
„Co to znamená? Svoje oblečení mám ráda a cítím se v něm dobře.“
„Šárko, je možné, že se v tom cítíte dobře. Ale přes všechno. Nemůžete tam jít v pruhovaných podkolenkách, tříčtvrtečních kalhotách a tričkem s nápisem „Punk is death“ musíte pochopit, že takhle to opravdu nepůjde.“
„A co navrhujete?“
„Napište domů, že se zpozdíte. Vyrazíme na nákupy.“
Zděšení. Nic víc než jen nekonečné zděšení otřáslo mou myslí. Už jsem se viděla ve skořicovém modelu módy šedesátých let. S obrovských náhrdelníkem na krku a vlasama vyčesanýma nahoru. Oh. To nemůžu dopustit, tohle opravdu ne.
Obchodní centrum bylo nedaleko a vzhledem k naší rychlosti, která zrovna nebyla na pochvalu od dopraváka, jsme se dopravili poměrně snadno. Hůř pro mě. Čekala jsem, že z toho třeba nějak vyklouznu, ale nepovedlo se.
Za chvíli už jsem obíhala obchody ve kterých jsem v životě nebyla. Nakonec jsme museli zvolit kompromis. Sukni jsem nechtěla, protože se v tom nedokážu pohybovat a pochybuju, že budu celé dva dny stát. Barevná škála byla široká. Všechny živé barvy vyloučila Brejchová, skořicovou jsem odmítla já. A tak zůstala jenom sněhově bílá a havraní černá. Nakonec jsem už jako obvykle zvolila černou. A tak se stalo, že mi byl pořízen první kalhotový kostýmek. Tedy kalhoty, sako a bílá košile. Výběr bot byl dalším háčkem. Střevíce s podpatkem jsem vyloučila okamžitě. Polobotky byly zase vyloučeny Brejchovou a tak jsme zůstaly u kompromisu. Opět. Boty, které jsou prý odborníky nazývány jako balerínky. Neboli pohodlné botky bez podpatku, jak je nazývám já. Nakonec přišlo to nejhorší. Návštěva kadeřníka a kosmetičky. Tady jsem opravdu litovala, že jsem byla vůbec kdy vybrána. Litovala jsem toho, že jsem se vůbec někdy pro tento obor rozhodla. Mé vlasy, ale vůbec netrpěly spíš naopak. A co teprve ta kosmetička. Ze všeho nejdřív navrhla, že by mi její kolegyně mohla udělat manikúru. Prý to bude zadarmo, protože pro dceru paní Brejchové, která ji pomohla vycvičit pejska, by udělala cokoli. Načež jsem musela reagovat a objasnit můj vztah k Brejchové. Kosmetička se zaculila a konstatovala, že i tak to udělá moc ráda. A tak mi mladá slečna leštila a lakovala nehty. Zatímco ta druhá vytrhávala obočí. Potom mi na ksicht nababrala spoustu jahodové šlehačky, která byla zelená. Části kolem pusy a v dostupnosti jazyka jsem slízla a ten zbytek setrval na mém obličeji ještě dobrou hodinu. Smytí masky netrvalo tak dlouho jako následné babrání dalších přípravků. Na řadu přišla kadeřnice, celá veselá a nadšená, že už se na ni konečně dostala řada a bude moci předvést své umění. Mezi tím všechny zasvěceně štěbetaly s Brejchovou. Hlavu jsem si položila na to divné umyvadlo s dírou a kadeřnice mi začala umývat vlasy a přitom masírovat hlavu. Potom vlasy prostříhala a dala jim i nějaký ten tvar. Ještě je vyfoukala a pak nastříkala něčím, co velice podezřele smrdělo. Na etiketě to mělo nápis. Lak na vlasy, extra stylling.
Byla jsem vyčerpaná, vystrašená a především a hlavně hladová. Poprosila jsem o hodinovou přestávku s tím, že bych velice ráda byla sama. Alespoň na chvíli než se zase pustím do záchrany knihovnického světa. Připadala jsem si jako Xena a Indiana Jones v jednom a tak jsem se nakonec rozhodla pro dvojité hranolky, velkou kolu, kuřecí stehýnka, šopák, skořicové a čokoládové kroužky v doprovodu zmrzlinového poháru s extra porcí horkých malin. Když jsem uspokojila své břicho musela jsem uklidnit i svou duši. A tak jsem se vydala vstříc nejoblíbenějšímu místu v obchodních centrech. Vlastně skoro nejoblíbenějšímu, protože první je samozřejmě KFC. To druhé nejoblíbenější je knihkupectví. Opravdový skoro ráj na zemi.
Jestli z něj vyhnali Evu a Adama tak to bylo určitě za to, že trhali stránky z drahých knih a to se přece nesmí, to ví i malé dítě. Návštěva knihkupectví má svůj řád. Ze všeho nejdřív vzrušeně okukuju novinky. Když jsem v roce 2003 objevila v českých knihkupectvích „Šifru“ byla jsem štěstím bez sebe. Nejen proto, že jsem mohla odložit německý překlad, ale především proto, že jsem věděla, že teďka už mé knihovničce nic nechybí. Snad jen Silmarillion. Ale to je jen taková maličkost. Když obhlédnu novinky a zjistím, že jsem toho ještě spoustu nestihla přečíst vrhám se k dalším regálům. Tentokrát přijdou na řadu ty, který ukrývají starší knihy, takový ty co si nikdo nekupuje. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že už je každý má a není už o ně takový zájem, jako když to byly ještě bestsellery. No a když jsem i tady hotová zbývá už jen poslední a definitivní část. Vědecké publikace o knihovnictví. Tentokráte je budu potřebovat o to více. Většině je jenom zběžně omrknu, abych ve škole byla v obraze. Tentokrát, ale budu muset využít jejich služeb a nějakou stručnou, ale dobrou si pořídit. Výběr byl opravdu široký, ale ta nehorázná podrobnost těch publikací. Pět set stránek považováno za normální. A já omdlívala. Nakonec jsem zahlédla něco tenkého a barevného. Rázem mě vůbec nezajímalo o co jde. Viděla jsem knihu o knihovnictví tenkou a barevnou. Byla moje už teď jsem se viděla jak ji objímám a hledám jí vhodné místo u mě doma. Rychle jsem natáhla ruku, abych ji už už měla. Při tom jsem ale vrazila do vedle stojícího muže, který se ve stejnou chvíli rozhodl pro tu stejnou brožuru.
„Pardon.“ Zaševelila jsem.
„To je v pořádku.“ Odpověděl mladík, který pevně svíral knihu v ruce. Byl docela sympatický a nevypadl na knihomola.
„Asi bude dobrá, co.“ Začala jsem konverzaci.
„Bude to příjemná změna od těch ostatních.“ Pozvedl košík, který byl plný dvaceti centimetrových bychlí.
„Jo, to určitě.“ Souhlasila jsem a klidila se, protože už mi pomalu docházel čas a já věděla, že si rozhodně nemůžu dovolit přijít pozdě.
U velkého kaktusu o půlnoci, tak zněla domluva a já tam opravdu byla. Jen jsem se ještě trochu divila tomu, kolik normálních smrtelníků nakupuje o půlnoci. Sice je pravda, že je tu daleko větší klid a není tady tak narváno jako přes den. Ale i přesto si nedokážu představit, že bych si chystala budík, abych mohla jít v noci nakupovat.
Do města, které bylo pořadatelem té spanilé akce, jsme dorazili časně ráno. Cesta vlakem byla místy docela skákavá a místy zase docela hlučná. Takže Brejchová a její Matýsek se rozhodli, že si na chvíli dáchnou, zatímco já jsem se rozhodla udělat si takovou malou prohlídku městem.
Bylo malé, ale za to příjemné a útulné. Plné volnosti a lidské solidarity. Působilo dojmem jako by bylo postaveno pro nějaký americký film. Uprostřed městečka bylo malé náměstíčko jehož střed zdobila kašna s nápisem 1524. To mělo zřejmě dokládat její dlouhou paměť. Mnoho malých obchůdků a uliček dolaďovalo ráz města. Samozřejmě nesměla chybět malá kavárna spojena s cukrárnou a tam jsem nesměla chybět já. Zrychlila jsem krok a během momentu jsem si objednávala caffe latté a tyramisu. Neznám nikoho, kdo by neměl rád tyramisu. Všichni ji prostě milují a já jim velím. Vytáhla jsem tu brožuru a začal louskat stránky.
„Není to zas až taková změna.“ Ozvalo se najednou shora. Zvedla jsem zrak a viděla toho sympaťáka z knihkupectví.
„Ty tlustší jsou úplně stejné, těžko bych tam hledal rozdíl.“
„Jo tak to bude asi úděl knih se stejným tématem.“
„Možná. Jen by člověk čekal, že když je to tak barevné a tenké…“ najednou se na mě zahleděl a pokračoval „no, nebudu vás obtěžovat.“
„Ale ne. Mě to nevadí. Stejnak mě nebaví pít kávu sama.“
„Tak to znám. Proto rád chodím do kaváren v obchodních centrech. Pít expresso sám to je utrpení.“ Hned na to si objednal kávu a minerálku. Asi třičtvrtě hodiny jsme debatovali na různá témata, jako třeba Beatles. Neznám nikoho, kdo toho věděl tolik o Lenonovi. A potom taky jak vytáhl fotky z Vídně. Plkali jsme o Vídni hodně dlouho. Jak se zdá také neodolal sacher dortu.
Komentáře
Přehled komentářů
Je to pěkné. Měla jsi pravdu:-). Už jdu na druhou část:-).
:-)
(Akyšek(Akyška), 17. 12. 2007 15:56)Tak to se mi líbí, konečně je tu něco ke čtení. :-) NN byla super povídka, ale ty kapitoly zoufale krátký :-D
(*_*)
(Catherrina, 16. 12. 2007 20:55)
Hm...Začíná to dobře, jsem zvědavá, co se z toho vyklube...:-)
...
(estellee, 17. 12. 2007 17:40)