Domů jsem dorazila v rekordním čase. Vběhla jsem do pokoje, popadla kufr a začala do něho pěchovat snad všechno, co se mi dostalo pod ruku. Nakonec jsem seběhla dolů ze schodů do kuchyně, z ledničky jsem strhla letenku. PRÁSK. Já už jsem fakt úplně paranoidní mě už se i zdá, že se tu někdo přemisťuje. Tuhle myšlenku jsem rychle zahubila. A prohlížela si letenku.
Na dva měsíce do Řecka, no tak to si nechám líbit. Sama pro sebe jsem se usmála a vyběhla ke dveřím. V obýváku jsem si všimla vysokého muže s dlouhými vousy. Okamžitě jsem zbělala a pak vystřídala několik dalších barev.
"Tak už mě to ale přestává bavit! Jestli jste další, co by tady rád strávil dva měsíce, tak vás musím zklamat, odjíždím a lekce mudlovského života už nedávám." Zařvala jsem a rozběhla se ke kufru.
"Dobrý den slečno Spiteriová. Mé jméno je Albus Brumbál." Hned jak to vyslovil, tak mi spadl kufr na zem. Tohle rozhodně říkat neměl.
"Tak to vy jste ten inteligent, co sem šoupnul Severuse a co ho pak jen tak zase vzal zpátky. No tak to vám opravdu děkuju. A to -ová- si vyprošuju." Zuřivě jsem před ním přecházela z jednoho místa na druhé.
"Slečno, mohl bych vám tedy radši říkat Vannes?" no tak fajn dědula si chce zahrávat.
"Ne! Jestli mi chcete nějak říkat, tak maximálně Vanesso. A vůbec, co tady děláte? Já teďka nemám čas, odlétám do Řecka."
"Slečno Vanesso, chtěl bych si s vámi promluvit jestli je to možné. Můžeme se na chvíli posadit. Slibuji, že vás to příliš dlouho nezdrží."
"Dobře." Odsekla jsem a nabídla mu místo na gauči. "Takže, co mi chcete?" Zeptala jsem se hned po tom, co jsem si sedla taky.
"Mám pro vás nabídku. Ale nejdřív se vás chci zeptat na pár věcí."
"Ptejte se, ale předem vás upozorňuji, že jestli nebudu chtít odpověď tak neodpovím.A rychle, letadlo čeká." Přehodila jsem si nožku přes nožku a pozorně poslouchala jeho slova.
"Nejdřív se vás chci zeptat na jakoukoliv vzpomínku na vaše biologické rodiče."
"Cože? Severus vám to řekl?"
"Bohužel ne. On teďka tak trochu nekomunikuje se světem." Vroucně se usmál a dál čekal na moji odpověď.
"Já si bohužel nepamatuju na nic, co bylo před tím než mě rodiče adoptovali."
Kouzelník vytáhl z hábitu malou lahvičku. "Mohl bych vás požádat o misku?"
"Samozřejmě." Souhlasila jsem a přinesla malou mističku na snídani.
Kouzelník do ní vliv obsah lahvičky, ten se zatřpytil. "Chyťte mě za ruku." Instruoval mě. Já jen nedůvěřivě dál seděla jako přikovaná. "Vanesso, nebojte se. Chci vám ukázat vaši minulost." Podala jsem mu ruku.
Padali jsme do neznáma. Alespoň já ten pocit rozhodně měla. Dopadli jsme na tvrdou podlahu přede mnou stál Brumbál. V místnosti jsme ale nebyli sami dva. Stála tam ještě žena, která se skláněla nad kolébkou ve které leželo dítě. Za chvíli přišel muž a pevně ji objal. Šla jsem blíž ke kolébce a viděla malou holčičku s krásnýma očima a hnědým chmýřím na hlavě.
Brumbál mě pevně chytil za ruku a znovu jsme padali. Teď jsme stáli na louce, ten muž z toho pokoje tam byl taky. Skláněl se s hůlkou nad mužem, který krvácel. "Spireti, já tě stejně dostanu. Zabiju tvoji ženu i dceru. To ti slibuju." Řval ležící muž. Spireti se na něj zlostně podíval a zařval "Mdloby na tebe." Ležící muž byl teď v bezvědomí.
Brumbál mě znova chytil za ruku. Za chvíli jsme stáli ve stejném domě, jak před tím. Ozval se silný náraz. Z chodby se k nám do pokoje přiřítila ta žena, kterou jsem viděla před chvílí a za ní ten muž, co vyhrožoval v lese. "Avada kedavra!" zahřměl a žena se skácela k zemi. Z rukou upustila dítě. To neřvalo, bylo klidné, až z toho mrazilo. Pokoj znova prozářilo světlo ze kterého vyšel Brumbál. Namířil na čaroděje hůlku a ten padl mrtev k zemi. Dítě opatrně zvedl. Pak se zachvěla zem a já byla znova doma v obýváku na pohovce.
"Co to sakra bylo!" zahřměla jsem a požadovala vysvětlení.
"To byl případ NN68i."
"Hezké, ale to není vysvětlení. Já neznám žádný případ NN68i." Hlasu začalo přibývat na intenzitě a já si byla jistá, že za chvíli začnu řvát. Brumbál se ale jen pousmál a zamrkal jako panenka Barbie.
"Jsem si jistý, že případ NN68i znáte lépe než si sama myslíte. Tak tedy. Ta první vzpomínka, kterou jste viděla. Manželé Jack a Samantha Spiretiovy. Oba vynikající bystrozoři. To dítě v kolébce jste jistě poznala?"
Celá vyděšená jsem si dávala jednu a jednu dohromady a nechtěla si připustit, že jsem to byla já. "Nepoznala jsem ho." Odpověděla jsem rázně.
Dvě dlouhé hodiny. Dvě nejdelší hodiny mého života, kdy jsem zjistila, kdo skutečně jsem. Snažila jsem se je pochopit, snažila jsem se ignorovat to, co jsem až do teď považovala za realitu všedního života obyčejné středoškolačky, vlastně teďka už ani to ne.
"Vanesso, teď víte pravdu. Má nabídka zní, můžete v Bradavicích strávit libovolně dlouhou dobu a rozhodnout se, co uděláte se svým životem."
"Vaše nabídka je opravdu velkorysá, ale musím si to promyslet."
"Bohužel čas je to jediné, co nemáme. Vím, že je těžké se rozhodnout nabízím vám svou pomoc v každé situaci. A samozřejmě, že by jste dostala vlastní pokoj. A pokud vás to přemluví tak vás naučím kouzlo na výrobu kávy." Šibalsky se pousmál a dál vyčkával mou odpověď.
