NN - sbohem
Když ráno vstanu, tak většinou nejsem schopná čehokoliv. Mé schopnosti se omezují na základní znalosti milovaného mateřského jazyka. Takže mám naučeno, že hned po tom, co vstanu zamířím do sprchy. Takový proud pořádné horké vody, to mě dokáže probudit.
Sprcha je pro mě zároveň místem, kde můžu přemýšlet. Samozřejmě, že mě tam většinou nenapadne nic inteligentního, ale mám i záchvěvy, kdy mě nakopne inteligentní myšlenka.
Prázdniny už se chýlí ke konci. To zas bude. Vrátit se do školy je fakt to poslední, co bych si teď asi přála. Já kdybych si opravdu mohla vybrat, chtěla bych tohle zachovat. Zachovat ty momenty, kdy jsem se Severusem. Samozřejmě, že ho nemiluju. Nemůžu ho milovat. Tohle jsem si sama zakázala. Ale i tak, měla bych mu říct, že mi na něm záleží a že jsem ráda, že tu je se mnou. Hlavně to nesmím pokazit! Nesmím mu zas něco vyčítat. Ne. Půjdu tam hned, dokud jsem rozhodnutá to udělat. Jenom se obleču. Vanneso, proč by ses měla oblíkat, vždyť je to už stejnak tak trochu jedno. Tak si alespoň vezmu ručník.
Vyskočila jsem ze sprchy jako kamzík, obmotala kolem sebe osušku a už si to štrádovala přes chodbu až k jeho pokoji. Ani jsem se neobtěžovala klepat na dveře. Prostě jsem vletěla dovnitř. Bohužel na nikoho jsem tam nenarazila. Jenom na posteli ležel dopis.
Vaness,
Albus Brumbál byl tak laskav a dovolil mi vrátit se do Bradavic. No já mu dám! To co mu řeknu si za rámeček nedá. Ještě spíš, nechci tě budit. Chci ti poděkovat za dočasné přístřeší a za všechno, co jsi mě naučila.
S pozdravem Severus Snape
Se slzami v očích se skácím na postel. To snad není pravda. Teď, když jsem byla rozhodnutá, že mu všechno řeknu. Teď když jsem našla dost odvahy. Teď když mu opravdu věřím. Je jediný komu opravdu věřím. A .. a on si jen tak zmizí. Vypaří se a myslí si, že všechno bude v pořádku. Kdybych se uměla přenášet, tak bych mu to pořádně vytmavila. Řekla bych mu to všechno, co mám teďka na srdci. Ale nemůžu. Není přece možné se přemístit do Bradavic. A nikdo mi s tím asi ani nepomůže. Vždyť nikdo neví, že Bradavice jsou skutečné. Nikdo neví to co já. Budou si myslet, že jsem další z mnoha popletených fanynek, co se zabouchla do literární postavy a je už tak zblblá, že si vytváří vlastní realitu ve které se setkává se svým vyvoleným. Nikdo mi nebude věřit. Tak co vlastně zbývá? No jasně, škola. Asi bych měla dokončit školu.
Začal školní rok. Jak já nenávidím školu. Ne kvůli tomu, že bych se musela učit. Má to jiný důvod. Chodit do školy znamená být bez Severuse. Nedokážu se soustředit. Stačí, když máti kouká na zamilovaný film a já to nemůžu vydržet. Musím přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdybych tohle prožívala s ním. Nemůžu dělat skoro nic. Nemůžu chodit na bowling, nemůžu jíst tyramisu, nemůžu spoustu dalších věcí, které mi připomínají toho sarkastického bastarda s hlubokýma očima.
Jít k doktorovi to byl oříšek. Skoro jsem se rozbrečela, když jsem si vzpomněla … je to krásný pocit. Ale samozřejmě, že já ho nemiluju. To by byla kravina. Jenom vzpomínám. Protože z ráje vzpomínek mě nemůže nikdo vyhnat.
Čas utíkal a blížila se ta obávaná maturita. Připravit se na ní dostatečně bylo těžší než jsem si vlastně myslela. Soustředění, pokaždé když jsem si na to slovo vzpomněla, tak se mi chtělo brečet. Musíš se soustředit Vanesso. Opakovala jsem si pořád dokola. Musíš na něj přestat myslet. Už tu prostě není. Je pryč a ty to nezměníš. I kdybys sebe víc chtěla, nemůžeš.
"Vaness, chci si s tebou promluvit." Ozval se hlas máti. Cukla jsem sebou a zamířila na ni svůj pohled.
"Mami, už jsem ti několikrát říkala, že mi tak nemáš říkat!" vyjela jsem odměřeným tónem.
"Vaness, je to tvoje jméno." Nechápala.
"Já vím. Tak mě třeba oslovuj Vanesso, ale už nikdy Vaness." Odsekla jsem. Nechtěla jsem, aby mě tak ještě někdo oslovoval. Protože on mi tak říkal. A já na něj musela zapomenout.
"Dobře. Tak Vanesso, co by sis představovala jako dárek v případě, že ti maturita dopadne výborně?"
"Výborně? Tak to myslím, že nehrozí." Odfrkla jsem si.
"Pokud se budeš shazovat, tak zřejmě ne. Musíš si věřit." Radila máti s bojovným hlasem.
"Já chtěla bych někam na dovolenou. Ale sama. Chci si odpočinout a zbavit se tohohle města."
"Dobře. Na to bychom možná s otcem mohli přistoupit. Ale samozřejmě, že jenom za podmínek, že odmaturuješ a s vyznamenáním. Jinak nic nebude." Jemně se usmála. A já měla opravdu sto chutí ji něco udělat.
Tohle mě vytáčelo. Tenhle názor, že musíš mít vyznamenání, abys něco znamenal. Abys skutečně dokázal, že jsi lepší než ti ostatní. Vždyť je to jenom kec! Nikdy tě dokonalé vzdělání neučiní opravdu dobrým člověkem. Protože lidi z nás dělá to, že dokážeme cítit, že dokážeme odpouštět.
Z učebny jsem vypadla jako špinavé prádlo. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Tohle je sen. Určitě je to jenom sen! Takových snů se mi po nocích zdává, i když pravda s jiným koncem. Jen co jsem odjížděla domů volala jsem máti.
"Ahoj mami, tak bys nevěřila." Začala jsem nadšeně.
"No poslouchám." Pronesla vážným tónem.
"Mám to. A za čtyři. No není to skvělé, já tomu nemůžu věřit." Rukou jsem vesele mlátila do volantu. Snad si ho neumlátím, abych mohla odjet domů.
"Ty máš za čtyři a jsi šťastná?" nechápala a začínala být trochu naštvaná.
"Mami, já jsem maturovala ze čtyř předmětů a z každého za jedna, takže součet je čtyři. Chápeš?"
"Já bych tě přetrhla, kdybys měla za čtyři, to mi věř."
"Já vím. Takže kde je moje letenka?" mávla jsem nad tím pomyslně volnou rukou.
"Doma, samozřejmě. My jsme bohužel s otcem mimo domov, takže ti nemůžeme pogratulovat. Užij si to. Doufám, že budeš spokojená."
"Děkuju mami. A poděkuj i otci."
"Vanesso a ne že mu zase přejdeš kytky až dorazíš domů. Víš jak je na ně háklivý." Upozorňovala mě matka a já viděla, jak má vztyčený ukazováček. No hrozná představa.
"Já vím mami, neboj." Chlácholila jsem ji a hned zavěsila, abych mohla konečně zastrčit klíček do zapalování a vyrazit vstříc lepším zítřkům.
Komentáře
Přehled komentářů
Ty chceš kritiku? Jediný, co můžu říct jako kritiku je, že máš sem tam nějakou tu chybku nebo ti chybí písmenko, ale to je tak všechno... Je ale pravda, že jsem ty chyby nehledala a byla jsem do toho zažraná...:)
(-:
(Catherrina, 18. 2. 2008 10:11)