NN - jsi pod zákonem?
Nemohla jsem se podívat, protože by mi sjela kápě.
"Slečno? Tohle je hodina lektvarů a ne maškarní, takže laskavě sundejte tu kápi." Vyzval mě Severus chladným hlasem. Hlavou se mi rojilo tolik trefných odpovědí, nakonec jsem jenom hlesla.
"Samozřejmě, pane." Hrdě jsem zvedla hlavu, pohlédla mu do očí. Když zjistil, kdo jsem lehce se zamračil. Opatrně jsem sundala kápi.
"Aby jste si zapamatovala, že ve svých hodinách nestrpím takové šaškárny uděluji ti školní trest." Nepříjemný hlas a jízlivý úšklebek, jenom kdyby mi netykal. Vždyť nesmí studentům tykat. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, spíš byli zaměstnáni lektvarem.
"Ale pane .." začala jsem protestovat.
"Slečno Spiretti, být vámi začal bych pracovat na lektvaru." Skočil mi do řeči.
"Ano, pane!" odsekla jsem a na slově -pane- si nechala záležet.
Hodina lektvarů utíkala docela rychle, alespoň pro mě. Oliver mi pomáhal s lektvarem a já mu byla nevýslovně vděčná.
"Olivere." Sykla jsem na něho, co nejvíce potichu.
"No." Ozvala se odpověď.
"Ty, já zbožňuju famfrpál, nezašel by jsi se se mnou dneska odpoledne projít? Já tady ještě nikoho jiného neznám a ty seš fajn. Můžeme si prohlídnout třeba to hřiště." Rozpačitě jsem se usmála nebo se spíš snažila o to, aby to tak vypadalo. Moc dobře jsem věděla, co dělám.
"No jasně. Já famfrpál zbožňuju." Na rtech mu hrál úsměv až do té doby než se za mými zády objevil Severus.
"Tak já se budu moc těšit." Špitla jsem na Olivera a dělala, že Severuse za sebou nevidím.
"Neruším, slečno Spiretti?" vyštěkl chladný hlas za mnou.
"Vlastně ani ne." Odsekla jsem vesele.
"Slečno Spiretti, vaše drzost nezná mezí." Pokáral mě.
To ta tvoje taky ne. Pomyslela jsem si, ale radši se zase začala věnovat lektvaru.
Hodina ubíhala. Oliver lektvary skvěle ovládal. A Severus byl patřičně překvapený, když jsem mu jako poslední předávala svůj vlastní lektvar.
"Počkejte chvíli." Štěkl na mě.
"Ale já nemám čas, někdo na mě čeká." Odsekla jsem a ukázala ke dveřím, kde čekal Oliver.
"To nemyslíš vážně?" sykl Severus.
"A víš, že jo. Není o nic horší než ty." Hodila jsem na Severuse úšklebek a otočila se na podpatku.
"Pane Woode, čekáte na něco nebo jenom děláte, že jste sloup." Vyštěkl Severus jízlivě.
"Promiňte, pane." Pronesl Oliver, otočil se a odešel.
"Tak tos teda nemusel." Vyjekla jsem naštvaně.
"Co tady děláš?" osopil se na mě Severus.
"Co bych tu asi tak měla dělat? Hraju si na vzornou studentku Bradavické školy a mimo to ti hodlám rozkopat prdel." Nevím, co to ze mě mluvilo, nebyl to ani alkohol ani žádné podpůrné látky, byl to jen čistý hněv.
"Skutečně?" zeptal se pobaveně a povytáhl obočí.
"No to si piš, že jo. Vždyť ty ses vypařil, ani jsem ti nestála za to, abys řekl alespoň "ahoj", za to by si zasloužil nakopat zadek každý." Koukala jsem Severusovi přímo do očí, aby věděl, že to fakt myslím vážně.
"Napsal jsem ti krátký dopis. Co víc bys chtěla?" opětoval nebezpečný pohled. Teď jsme stáli těsně u sebe, srdce mi bilo jak splašené pokaždé, když jsem cítila Severusův zrychlený dech na své tváři.
"Co bych chtěla? To si snad děláš legraci." Nemáš ani sebemenší ponětí, co jsem ti chtěla říct. Škoda. Pomyslela jsem si tichounce.
"Tak to řekni a nešeptej sama sobě." Pobídl mě.
"Už jsem ti několikrát říkala, že mi nemáš číst myšlenky." Zavrčela jsem.
"Tak to řekni? Poslouchám."
"Myslíš si, že to ze mě dostaneš? Já jsem ti věřila a ty ses prostě vypařil."
"Budeš pořád mlít to stejný dokola nebo už konečně řekneš cos mi chtěla."
"Nechci tě zdržovat, jestli na tebe čeká nějaká slečna." Zhnuseně jsem si odfrkla.
"Už zase začínáš?" otázal se tak tiše, už jsem ho začala vytáčet.
"Už jsi zase tak sarkastický?" odsekla jsem a opřela se o katedru.
"Nečeká na tebe náhodou Oliver." Poznamenal jakoby na okraj a postavil se co nejblíž ke mně.
"No jo, to víš on je z těch, co na mě klidně počkají." Prohlásila jsem suverénně.
"Samozřejmě, takový poslušný student, co se na nic nezmůže." Odfrkl si znechuceně.
"Teď mluvíš o sobě?" znovu jsem si odfrkla a pokračovala. "Všechno na tobě nenávidím, slyšíš." Zašeptala jsem skoro neslyšně.
"Skutečně." Zeptal se jakoby přesvědčen tou novinou.
"Nenávidím sama sebe."
"Proč?" teď už jsme byli přitisknutí blízko k sobě. Vzrušení zase stoupalo jako před rokem. Už to byl rok, ale jako by to bylo včera. Jako bych ho v tom pokoji opravdu zastihla. Teď jsem to všechno mohla říct, ale to jediné na co jsem se zmohla bylo ho políbit.
Jeho teplý dech na mých rtech působil jako dokonalé afrodiziakum, lehce políbil můj spodní ret jako by se chtěl ujistit jestli jsem to opravdu já. Pak jsme si oba chvíli vychutnávali to vzrušení té chvíle. Až jsem se znovu políbili, teď už daleko naléhavěji. Intenzivně jsem líbala jeho rty, stejně tak jako on moje. V zlomku sekundy jsme byli k sobě přitisknutí jako před rokem.
"Severusi …" hlesla jsem.
"Jseš neskutečně ukecaná, měla bys to omezit." Pokáral mě a zase se přisál k mým rtům. Neodporovala jsem, protože ani nebylo proč. Chtěla jsem ho stejně jako on mě. Rukama jsem zajela do jeho vlasů. Cítit jeho ruce na mém těle bylo něco nepopsatelného. Každé místo, kterého se dotkl vybouchlo v extázi. Netušila jsem, že jsem toho schopná. Existovalo milion důvodů, proč ne. Ale já je teď nechtěla slyšet, mě zajímaly jenom ty proč ano.
Když jsem přes hábit cítila Severusovu ruku na svém ňadru nebylo co řešit. Začala jsem rozepínat jeho hábit. Potřebovala bych mnohem více rukou, abych je dokázala dostatečně rychle rozepnout, ale na to bylo vzrušení příliš naléhavé. Mávnul hůlkou a jeho hábit byl dole. Mezitím jsem se ze sebe sundala svůj hábit.
Rozepnout košili jsem si nacvičila už před rokem a kalhoty si Severus svlékl sám. Přísahala bych, že v tu chvíli, kdy jsem cítila jeho nahé tělo na svém bych chtěla zemřít.
Smrt, ale nebyla to, co mě čekalo. Cítila jsem ho, byl ve mně. A já si nepřála nic víc. Nenáviděla jsem ho a milovala najednou. Extáze se stupňovala a my byli jako na horské dráze. Vášnivé líbání střídalo vzrušené sténání. Po tak dlouhé době opět spolu. Když jsme dosáhli vrcholu ještě chvíli jsme vychutnávali ten okamžik.
Jemně jsem pročesávala jeho vlasy a snažila se donutit k tomu mu to říct. Musím mu říct všechno, co se stalo předtím než jsem dorazila do Bradavic. O mém rozhovoru s Brumbálem. O mé minulosti, i když ani nevím jestli je to má minulost. Nepamatuji si ji, tak jak ji můžu považovat za svou?
"Přemýšlíš jak utéct?" zeptal se mě Severus.
"Ne. Přemýšlím, jak ti říct pravdu." Odpověděla jsem.
"Pravdu o čem?" nervózní hlas odkryl, že se bojí, co mu chci říct.
"Já vlastně ani nevím, kde začít." Chvíli jsem přemýšlela. "Mě není osmnáct." Pronesla jsem sklesle.
"Doufám, že je ti alespoň patnáct." Hlesl ironicky.
"Severusi, mě je třicet." Špitla jsem.
"Možná na to vypadám, ale nejsem blbec. Letos jsi končila mudlovskou střední školu, takže ti může být maximálně devatenáct." Prohlásil skepticky.
"Věř mi, že to poslední, co bych si přála je zestárnout během dvou hodin o jedenáct let."
"Jak?" jednoduchá otázka, ale já netušila, jak odpovědět.
"Dneska odpoledne, když mi skončila škola jela jsem domů. Původně jsem měla namířeno na dva měsíce do Řecka, ale do obýváku se mi přemístil Brumbál." Severus povytáhl obočí jako by věděl, že bude následovat nějaká pohroma a já klidně pokračovala dál. "Ukázal mi několik vzpomínek. Před devětadvaceti lety mé rodiče zabil otcův bratr. Já jsem přežila jenom díky zásahu Brumbála. Bohužel nezasáhl dostatečně brzo. Kletba kterou zabil ten člověk mou matku ovlivnila i mne a proto … no však víš." Došel mi dech a já jen sklopila oči.
"Já vím. Pokračuj." Žádal mě klidně.
"Brumbál se rozhodl mě separovat od světa kouzel. Tuhle pasáž bohužel dost dobře nechápu. Říkal něco o obraceči času a nějakém kouzlu. Možná by jsi mi to dokázal vysvětlit ty?" upřela jsem na Severuse oči a čekala nějakou kloudnou odpověd.
"Já?" zeptal se šokovaný hlas.
"Ne, ten za tebou. Samozřejmě, že ty." Pobídla jsem ho a číhala na odpověď, která by mi to konečně všechno vysvětlila.
"Obraceč času slouží k návratům do minulosti, ale bohužel se nedá vyloučit, že si jej mohl Brumbál upravit. Jeho magie je v kouzelnickém světě považována za nejvyšší." Promluvil chladným hlasem.
"Takže? Co se mnou provedl?" tázala jsem se stále naléhavěji.
"Dobré postaršovací zaklínadlo tě mohlo přeměnit do věku sedmi let, což by vysvětlovalo absenci vzpomínek před sedmým rokem. Obraceč času mohl klidně použít k posunu do budoucnosti. Nicméně, jak už jsem jednou řekl, Brumbálova magie je mnohem silnější a mocnější než si dokážeme všichni představit. Takže vlastně jediný, kdo by ti to dokázal přesně vysvětlit je Brumbál."
"Jenže ten mi to nejspíš neřekne, viď?" vzdechla jsem smutným hlasem.
"Očividně." Odpověděl chladný a jízlivý hlas.
"No, mám hlad." Postěžovala jsem si.
"Jak jinak."
"Co tím myslíš?"
"Že máš hlad pořád, takže mě to nepřekvapuje. Jdeme se najíst." Zavelel.
Nadšeně jsem vykročila směrem ke dveřím učebny, které ústily do temných chodeb sklepení.
"Kam si myslíš, že jdeš?" zastavil mě typicky učitelský hlas.
"Chápu, že stárneš. Ale před sekundou jsme se domluvili, že se půjdeme najíst."
"Zase tak sarkastická."
"Až po tobě drahý." Ignoroval moji odpověď a klidně pokračoval.
"Do mých komnat se dostaneme i kabinetem, takže vůbec nemusíš vycházet z učebny."
Co nejvlídnější a trochu s výsměškem jsem se pousmála.
"Je od tebe opravdu velice milé, že se se mnou chceš najíst o samotě, ale já tady nejsem od toho, abych poznávala tvoje komnaty. Jsem tu proto, abych poznala, kdo vlastně jsem. Takže jestli dovolíš a já se tě neptám jestli jo, tak se teďka půjdu najíst za ostatními do Velké síně."
vtipné
(Jitka, 9. 12. 2008 18:21)