Jaruš povídky

"Jacku? Co to říkáš, já tě vůbec nepoznávám!"

"Sam, já tě miluju, doufal jsem, že když se budu držet v tvé blízkosti, tak že si toho možná všimneš. Ale ty jsi, jak slepá! Všichni kolem tebe už to ví, jenom ty ne."

"Všichni? Kdo?"

"Mám pocit, že celý Nebelvír, pár lidí z Mrzimoru a Havraspáru a samozřejmě, že Zmijozel by si neodpustil, kdyby si ze mě nemohli utahovat. Prostě všichni." Přiblížil se k ní ještě blíž a chtěl ji políbit. Rychle se ale odtáhla. Nechtěla mu ublížit, měla ho opravdu moc ráda, ale jako kamaráda. Nejlepšího jakého, kdy měla. "Promiň, já nemůžu." Špitla se sklopenýma očima. Zarazil se. Věděla, že on si to představoval úplně jinak. Věděla, jak je odmítnutí bolestné, protože sama milovala osobu, kterou nikdy nemohla mít.

"Počkej Jacku! Já ti to vysvětlím!" volala za ním, ale on se neotáčel. Pelášil do hradu.

Popošla k velkému dubu, který byl nedaleko. Často pod ním sedávala. Měla to tam ráda. Mohla koukat na jezero, prohlížet si hrad a přitom být ukrytá před světem. Opřela se o kmen a vdechla vůni noci, kterou tolik milovala. S úlevou zavřela oči a nechala se obejmout temnými dlaněmi noci. A ty dlaně ji hýčkali a ona se mohla vznášet v tom nejkrásnějším ráji, ze kterého ji nikdo nevyháněl. Až krůpěje rosy ohlásily ráno a větřík ji pročesával vlasy opět procitla. Realita je hnus, pomyslela si a utíkala do hradu. Strom jí poskytoval dokonalý úkryt, takže si nikdo nevšiml toho, že nespala ve své posteli.

Před Velkou síní narazila na Snapea, kulhal zrovna na snídani. Čehož si všimla hned, líbila se jí jeho rázná chůza.

"Slečno Forsythová, kdepak jste se nám toulala?" o ou, to bude chtít výmluvu a dost originální, aby mi ji Snape zbaštil. No zatím to vypadá, že spíš baštím já jeho. Samantho, zavři pusu, napomenula sama sebe.

"Já … tedy …no…"

"Aha, tak to bude důvod, proč všude sebou taháte pana Finnigena. Jestli máte problémy s vyjadřováním jsem si jist, že by vám mohl Finnigen darovat místo plytkých keců pár lekcí vyjadřování. Jeho řečové schopnosti jsou sice na úrovni průměrně vzdělaného trola i přesto ale dokáže vyjádřit své myšlenky."
"Promluvím si s ním o tom, prozatím mě prosím omluvte. Původně jsem měla namířeno do společenské místnosti."

"Sice jsem nepochopil, proč chodíte do společenské místnosti přes okno. Pro příště je lepší rovnou použít dveře. Vyhnete se tak průchodu přes pozemky." Odvětil jedovatým hlasem a sám pokračoval do naprosto prázdné Velké síně.

Bylo to trochu divné, obvykle bylo ráno všude plno zývajících studentů. Samozřejmě, že byli i tací, kteří se šťastně šinuli k stolům, jenž se prohýbaly pod tíhou rozmanitosti pokrmů. Ale dnešek byl prostě jiný. Na schodech bylo prázdno a ve společenské místnosti bylo taky mrtvo. Vyděšené spolužačky, které ráno obvykle pobíhaly mezi pokoji a řešili otázku výběru dnešního líčení dnes chyběly. Že by bylo ještě tak brzo? Ne, přece jsem potkala Snapea a ten chodí na snídani mezi posledními. Možná jenom zaspali? Celá škola, to není možné. Ne, měla bych je jít vzbudit.

Samantha vešla do své ložnice a opravdu se potvrdila její teorie, že zaspali. Ještě, že ona spala venku a větřík ji probudil včas. Přistoupila k Nicol a divoce s ní zatřásla. Doufala, že jí pořádně vyděsí, ale Nicol nereagovala. Byla úplně studená a nejevila žádné známky života.

"Nicol?" zkoušela jsem ji probudit. Ona ale ani nemrkla. "Nicol!" zařvala jsem už hlasitěji, pořád ale nereagovala. Rozhodla jsem se teda běžet pro pomoc. Otevřela jsem dveře vedlejšího pokoje, ale nenašla nikoho živého. Všichni byli mrtví. Co budu dělat? Začala jsem horečně uvažovat. Musím to nahlásit. Musím najít Kratiknota, je přece ředitel koleje. Vyběhla jsem ze společenské místnosti a zamířila na konec chodby, kde měl Kratiknot kabinet a své soukromé komnaty. Zabušila jsem na dveře, ale nikdo neodpovídal. "To snad není možné?!" nadávala jsem si sama pro sebe. "Zrovna, když se dějou takové věci, tak on … ale co když je taky … mrtvý." S tím zjištěním se Samanthě zatajil dech. Co si teď počne. Když v tom svitl plamínek naděje. Vždyť ona potkala Snapea, Snapea je naživu. Musím mu to říct, musí něco udělat.

Splašeně utíkala do Velké síně. Schody brala po třech a několikrát málem upadla. Obrovskou rychlostí se vřítila do prázdné Velké síně, Snapea ještě pořád snídal. Zrovna se chtěl zakousnout do toastu, který si před tím pracně namazal borůvkou marmeládou, když se Samatha celá udýchaná opřela o stůl a spustila "Všichni jsou mrtví, všichni z mé koleje. A Kratiknot .. profesor Kratiknot taky." Snažila se popadnout dech a vyděšeně mrkala na Snapea.

"Ano? To je sice od vás hezké, že mi to říkáte, ale co bych s tím měl já dělat." Pronesl naprosto klidným hlasem. Teď Samantha nechápala, vždyť mu řekla, že jsou mrtví a že by měl něco dělat.

"Profesore, chápu, že pro někoho s tak vysokou mozkovou kapacitou jako jste vy je obtížné pochopit jedno souvislé souvětí, ale pevně věřím, že se k tomu snížíte a něco uděláte." Povytáhl obočí a chystal se odejít.

"Kam jdete?" zeptala jsem se.

"Podívat se na ty mrtvoly, jestli dovolíte." Zavrčel. Společně jsme tedy došli až do Havraspárské společenské místnosti a po schodech až k ložnicím. Snapea si pozorně prohlédl mrtvé tělo Nicol a nakonec pronesl "Není mrtvá."

"Prosím?" on byl snad slepý, vždyť se nehýbala a měla příšerně studené ruce.

"Je to kletba." Podívám se ještě na ostatní.

Místo vyučování jsem se Snapem obcházela další koleje a kabinety profesorů, abychom nakonec zjistili, že celá škola je pod účinkem té kletby. Chvíli mi trvalo než mi došlo, proč pod tou kletbou nejsem. Všichni které jsme našli byli v posteli a spali, to znamená, že kletbu někdo seslal, když spali. Bylo mi jasné, že to došlo i Snapeovi. Takže jsem se nesnažila na sebe poutat případnou pozornost. Přece jenom bych mu nechtěla vysvětlovat, kde jsem v noci spala.

"Jak se dají zrušit účinky té kletby?" Začala jsem se radši zajímat, jak tuhle situaci rychle přivést do normálu.

"Bude potřeba speciálního lektvaru."

"A dokážete ho připravit?"

"Slečno Forsythová, měla by jste se zdržet svých komentářů, než se začnu zajímat o to, proč nejste pod vlivem té kletby také vy. Nemíním zjišťovat, kde jste strávila noc, ale buďte si jistá, že z toho vyvodím důsledky." Jízlivě se usmál, zatímco já polykala knedlík v krku. "Takže svůj trest si odbudete v učebně lektvarů. Budete mi pomáhat s přípravou lektvaru na oživení."

"Ano, pane profesore. Myslím, že to zvládnu."

"Zase tak moc nefanděte, Forsythová." Spražil mě pohledem a odešel do sklepení. "Budete tam stát ještě dlouho nebo hodláte jít plnit svůj trest." Zařval na mě. Nasupená jsem teda běžela za ním.

Příprava lektvaru měla trvat celé tři týdny. Musel se připravovat pomalu a s rozvahou. Často dlouho trvalo než se spojila ingredience a samozřejmě, že lektvar potřeboval dozrát, aby byly jeho účinky stoprocentní.

Samantha míchala lektvar, když Snape naštvaný vrazil do učebny. Zabouchl za sebou dveře, zhnuseně se podíval na lektvar, ale jeho výraz naznačoval, že to není zas až tak hrozné.
"Forsythová umíte vařit?"

"Prosím?"

"Víte jak se používají hrnce, vařečky a další kuchyňské nádobí." Zakoulel očima.

"Samozřejmě, že to vím." Odpověděla jsem dotčeně.

"Takže nám připravíte večeři."

"Proč? Myslela jsem, že od toho jsou tady skřítci."

"To zajisté jsou, ale bohužel jsou také pod kletbou. Nemyslete si nejsem nadšený z toho, že se budu muset stát pokusným králíkem vašich kulinářských zprznilostí."

"Profesore! Když teda nechcete být pokusným králíkem, tak proč chcete, abych vařila?"

"Forsythová, už jsem řekl." Zavrčel dosti nepříjemným tónem, takže jsem vzdala jakékoliv další připomínky a chystala jsem odejít pro sebe jsem si ještě zabručela

"Chytřejší ustoupí." Bohužel to, ale Snape slyšel.

"Já to slyšel, deset bodů dolů." Zabouchla jsem za sebou dveře a koukala. Když jsem šla kolem sloupů, které měřily stav školního poháru všimla jsem si, že neubyl ani jeden kamínek. "Takže to taky nefunguje. Skvělé."

Už s o hodně lepší náladou jsem došla až do kuchyně. Začala jsem přemýšlet nad tím, co bych mohla udělat…mno oběd..co má asi Severus rád? Každopádně budu muset popustit uzdu fantazie.

Ve dvanáct hodin už na stole čekaly dva talíře na kterých byly brambory s přírodním řízkem a oblohou. Snape se na to jenom škaredě podíval, vzhledem k tomu, že měl ale hlad tak všechno snědl.

"Copak se vám na tom jídle nelíbí?" neodpustila jsem si otázku.

"Nevypadá to příliš vábně. A řekl bych, že ty brambory byly převařené."

"Skutečně." Teď jsem povytáhla obočí, přesně v jeho stylu. "Tak jestli se vám to nelíbí, večeři můžete klidně vařit vy."

"Forsythová, mám pocit, že už jste opět drzá."

"Opravdu?" zeptala jsem se zcela nevinně. "Já mám zase pocit, že jsem strávila v kuchyni dost dlouho dobu na to, abych pak mohla slyšet, alespoň "děkuji", takže bych příště očekávala trochu více vděčnosti."

Zvedl oči a s pohledem boha pomsty procedil mezi zuby. "Odebírám deset bodů."

"Jo tak to klidně můžete. Bohužel nebo spíš bohudík, další věc, která nefunguje je hádejte co?" okamžitě pochopil. "V tom případě vám uděluji školní trest."

"Jo, tak to taky můžete, ale vytlučte si z hlavy, že já bych přišla. Jsem utahá a to poslední co bych si přála je trčet večer ve sklepení a navíc s vámi." Švihla jsem ubrouskem o stůl a odcházela.

"Forsythová, stůjte." Zavrčel. Otočená k němu zády jsem jenom cynicky pronesla. "Nebo co?" a pokračovala ven z kuchyně. Co nejrychlejší chůzí jsem mířila k svému dubu, když jsem za sebou slyšela kroky. Zastavila jsem se a očekávala slovní přestřelku.

"Co chcete?" začala jsem to.

"Kam si myslíte, že jdete?"

"Já? Rozhodně ne na nějaký smrtijedský dýchánek, což je asi důvod, proč ani vy nejste pod kletbou." Ušklíbla jsem se.

"Nemohu vám srazit body, školní trest na vás asi fungovat taky nebude, to ovšem nevylučuje další řešení vaší arogance a nedostatku respektu."

"Opravdu? Chcete na mě použít cruciatus, aby jste konečně docílil autority? Jestli jsem arogantní, tak rozhodně ne víc než vy." Styl jakým ponižoval moje spolužáky jsem měla tak dokonale odkoukaný, že jsem se teď až nepříjemně podobala jemu samému. To ho asi dost šokovalo, ale nehodlal ustoupit a připustit, že bych tenhle rozhovor vyhrála já. Přistoupil blíž a boj začal.

"Cruciatus bude procházka růžovou zahradou, slečno Forsythová. Na smtijedských dýcháncích se člověk přiučí spoustě nových věcí." Pronesl naprosto klidným hlasem a propichoval mě pohledem. Já se ale nezalekla a pokračovala.

"Myslím, že mě dost podceňujete. Myslíte, že mě zastraší bezvýznamná slova. Možná by jste se divil, kdyby jste zjistil, že jsem lepší než vy." Teď už jsme od sebe byli jenom milimetry vzdálení. Obešel mě a postavil se čelem k hradu, zatímco já k němu stála zády.

"Dobrá, myslíte si, že jste lepší? To můžeme rychle vyzkoušet, ale neskučte až si budete lízat rány."

Teď jsme stáli naproti sobě, Snape se připravoval až něco vykřiknu, já ale nelenila a použila neverbální kouzlo. To ho odhodilo na kmen dubu, hlavou se o něj bouchl a v bezvědomí dopadl na zem.

"Pro-merlina, já jsem zabila Snapea!" okamžitě jsem k němu běžela. Za pravým uchem mu stékala krev. "No nazdar." Pronesla jsem do ticha. On otevřel oči, zadíval se na mě, chvíli uvažoval a pak řekl. "Ahoj." Nebudu lhát, byla jsem dost vyděšená a zároveň překvapená.

"Bolí vám něco?"

"Myslel jsem, že si tykáme." Prohlásil naprosto upřímně. "Jen mě trochu bolí hlava, ale znám na to kouzlo, takže to bude v pořádku. Jak se cítíš ty?" štípněte mě někdo. Snape se mě ptá, jak se cítím, něco se stalo a rozhodně z toho nemám radost.

"Já jsem v pořádku, Severusi." Zakoktala jsem jméno a čekala, že teďka to pěkně slíznu. Nic takového se ale nestalo. Snape, teď už vlastně Severus mě pozval na čaj. Přijala jsem, protože jsem věděla, že jednou přijde změna. A navíc, jestli je mu blbě, což naznačuje jeho vstřícný postoj. Tak je to dobrý způsob, jak ho lépe poznat.

Jeho pokoj byl nádherný. Všude spousta knih, velká postel, nádherná koupelna. A samozřejmě, že kouzelný krb. Nabídl mi čaj a začali jsme si povídat.

"Promiň, ale nějak si nemůžu vzpomenout na tvoje jméno."

"Moje jméno?" co když se mu pak vrátí paměť…no risknout to asi budu muset. "Já jsem Samantha, Severusi." Lehce se usmál.

"Tak tedy Samantho, to je moc hezké jméno, co budeme dělat?" Tak to už byl dočista sen. On se mě ptá co budeme dělat. Dlouho jsem si tuhle chvíli představovala a přesně jsem věděla, co bych chtěla dělat. Jenže něco se změnilo. Chtěla jsem ho blíže poznat.

"Můžeme si povídat, jestli ti to nebude vadit."

"Ne nebude, máš příjemný hlas. Takže o čem bys chtěla mluvit nebo se mě chceš na něco zeptat?" tuhle příležitost jsem musela využít. A taky jsem si ji pořádně užívala. Severus umí skvěle vyprávět a má nádherný smysl pro humor. Musela jsem se smát jeho vtipům.

Dva týdny byly za námi a z nás se stali přátelé. Když jsem Severusovi jednou řekla, že jsem do něj asi zamilovaná, vzal to docela dobře. Promluvil si se mnou o tom. Nakonec jsme usoudili, že můžeme být přátelé. Což mě rozhodně potěšilo.

Nad šálkem černého čaje jsme prokecali snad každou noc za ty dva týdny. I dnešní večer jsem se rozhodla takhle strávit, kdybych ovšem nebyla poznala, že jeho ztracená paměť se mu vrátila.

Večeře byla hotová, zavolala jsem jej.

"Severusi! Večeře!" za chvíli přišel a měl opravdu zvláštní výraz. Bylo hrobové ticho. Podezřele na mě koukal. Hned mi to bylo jasné. Nikdy jsme nemlčeli tak dlouho, takže se muselo stát to, čeho jsem se tak obávala.

"Severusi?" zkoušela jsem ještě zachránit situaci.

"Prosím." Naprosto chladný hlas s napětím. Teď už jsem si byla jistá.

"Tobě se vrátila paměť viď?"

"Ano. A opravdu bych ocenil, kdyby jste mi přestala tykat slečno Forsythová."

"Pamatuješ pardon, pamatujete si, co se dělo?" vzhlédla jsem trochu nejistě. Kéž by si to pamatoval. Možná by to mohlo něco změnit. Tolik jsem stála o to, aby to přátelství pokračovalo.

"Ne nic, ale už teď se děsím." Nevím, proč ale popadla mě touha si z něho vystřelit, chvíli jsem přemýšlela a pak si vzpomněla na náš rozhovor o mateřských znamínkách, tehdy říkal, že má znamínko na levé půlce zadku. No to byla prostě ideální příležitost.

"Chápu, slibuju, že o tom znamínku nikomu neřeknu." Usmála jsem se co nejvíc rozpačitě to šlo a snažila se zrudnout. Snape byl teď viditelně vyděšený.

"Vy jste viděla moje znamínko?" zeptal se dost nejistým hlasem. Chtěla jsem pokračovat a říct něco ve stylu ´a kdyby jenom znamínko´ nechtěla jsem ho ale trápit, přece jenom byly ty dva týdny opravdu skvělé. Přešla jsem ke stolu na kterém stál malý flakónek. Umístila jsem do něj své vzpomínky, podobně jako do myslánky.

"Podívejte se na mě." Špitla jsem a odešla. Celý další týden už jsme se neviděli. Vyhýbala jsem se mu, jak to jen šlo. Byla jsem zklamaná z toho, že jsem ztratila nejlepšího přítele. Bohužel, stalo se a já se s tím musela vyrovnat.

Severus ve sklepení dokončoval lektvar. Zítra ho použije na všechny studenty a profesory. Události se tak opět vrátí do starých kolejí. Nemohl se ale zbavit myšlenky, že by si měl promluvit se Samanthou. Všechno si prohlédl a uvědomil si, že jsou opravdu dobrými přáteli. Rozhodl se ji teda musí vidět. Okamžitě věděl, kam jít.

Seděla jsem jako obvykle pod svým dubem, kterého jsem si pojmenovala Fred. Právě přicházel Sever- Snape.

"Slečno Forsythová, máte minutku."

"Samozřejmě."

"Dokončil jsem ten lektvar, zítra ho můžeme podat všem studentům a celému profesorskému sboru."

"Ach, tak. Zajisté."

Až hmatatelné ticho … jak já nenávidím ticho..

"Samantho, díval jsem se na tvoje vzpomínky."

"Takže už si zase tykáme, Severusi?"

"Myslím si, že by byla škoda zahodit tak dobré přátelství, ale jestli jsi jiného názoru, tak s tím samozřejmě nebude žádný problém a já se přizpůsobím."

"Myslíš to vážně?"

"Ano. Ovšem nezapomínej na to, že tě ještě pořád učím, takže by asi nebylo vhodné, kdybys mi tykala, před studenty nebo učiteli."

"Nejsem hloupá. To mi došlo. Takže můžeme být i nadále přátelé?"

"Myslím, že by to šlo." S celou radostí jsem vyskočila a objala ho.

"Jsem moc ráda a teďka si dáme pudink, třeba čokoládový? Co myslíš?"

"Pudink, už zase? Vždyť jsme ho jedli poslední tři týdny!"

"Ale vždyť ty ho máš rád."

"Jo měl jsem, ale teď už si tím nejsem tak jistý."

"Uškrtím tě!"

"A já ti dám školní trest." Oba jsme se zasmáli a vykročili k hradu a kuchyni. Dneska bude čokoládový.