Jaruš povídky

"Ale ale. Kohopak to tady máme?" vyptávala s jízlivým zadostiučiněním žena v temně červeném hábitu. Muž spoutaný železnými okovy dál mlčel.

"A jako vždy tak nespolečenský. Jak typické." Pousmála se neznámá.

Vyšla ze stínu, který halil její tvář. Těsně před spoutaným mužem lehkým mávnutím hůlky vykouzlila židli na kterou se posadila. Soustředěným pohledem pozorovala jeho tvář. Jako obvykle se nedalo cokoliv vyčíst. Jen roztržený spodní ret naznačoval zápas. Ale krev už byla zaschlá. Žena se znovu pousmála a pak začala tichounkým hláskem.

"Budete trpět. Promiň. Budeš trpět. Jako zvíře. Jak já jsem trpěla. A ty jsi jen přihlížel, nic jsi neudělal i když to byla tvoje povinnost!" žena ztichla a nepatrně sklopila oči.

"Nevím, co vám kdo provedl. Ale za tohle zaplatíte." Vrčel spoutaný nenávistně.

"Tak vy nevíte." Odfrkla si. "Moc dobře víte o co šlo, nesnažte se mi lhát. Umím nitrozpyt a to dost dobře. Měla jsem dobrého učitele, mistra ve svém oboru." Zasnila se dívka. "Byl mým vzorem, byl tím čím jsem kdy chtěla být. On mi byl vším." Šeptala si s nádechem křivdy.

"Tak copak vám ten pan dokonalý provedl? Ať už mě můžete pustit." Povzdechl si dotčeně. Žena se znovu rozzuřila a začala běsnit.

"Pan dokonalý? Nedělej, že nevíš o kom tady mluvím." Vstala a kopla do židle, ta se odrazila od vedlejší zdi a převrhla se na zem.

"Tak kdy mi konečně hodláte říct, proč tady vůbec jsem?" tázal se spoutaný. Chladným pohledem ji sledoval. Rychle se otočila s hůlku pevně sevřenou v pravé ruce.

"Crucio!" zařvala, jak nejvíce mohla. Muž sebou divoce zazmítal.

"Přestaňte dělat hloupého." Volala. "Každé čtvrteční odpoledne jsme trávili společně. Brumbál tvrdil, že bych tě časem mohla nahradit. A to bys musel taky trochu vnímat, jen jsi přihlížel. Jak snadné." Promlouvala z ní zášť. Muž začal přemýšlet. Vzpomínal a když už konečně věděl nadechl se vyslovit to jméno, ale další kletba mu zalepila ústa.

"Crucio!" řvala s nenávistí. Záblesky světel protínaly temnotu, stejně jako bolest. Ale muž neřval, jen pevně sevřel dlaně a nehty zaťal do dlaní.

"Eileen Prescott, pokud se nemýlím." Odpověděl sekaně s námahou.

"Crucio!" zařvala znova.

"Co chcete?" ptal se muž, když se částečně vzpamatoval z bolesti.

"Co chci?" divila se jeho otázce. "Chci aby jste trpěl stejně jako já. Aby bolest prostoupila tvoje tělo. Celé. Tak jako já jsem trpěla. Chci, abys věděl, že to můžu zastavit, že ti můžu pomoct. Ale neudělám to, nechám tě trpět." Poslední slovo vyslovila s patřičnou opatrností. Artikulovala co nejpřesněji. Naposledy se na něj usmála a odešla.

Samota jej obemknula a on zhluboka dýchal. Snažil se vydržet tu bolest. Za chvíli se ale dveře znovu otevřely. Vstoupila dovnitř. V ruce držela tác. Položila jej na židli, kterou zpátky postavila. Stoupla si před něj a prohlídla si ho starostlivým okem.

"Měl jste pravdu, jmenuju se Eileen." Špitla. Přistoupila ještě blíž. Natáhla ruce a pomalu začla rozepínat jeho černý kabátec.

"Co to děláte?" zavrčel.

"Chci vám ošetřit rány, po té dávce cruciátů." Přiznala bez mrknutí oka. "Stejnak se nemůžete bránit." Přiznala. Bez dalšího otálení popadla hadřík, namočila ho do vody a potom položila na rudé šrámy. Ošetřovaný jako obvykle nedal nic znát.

"Proč to děláte?" ptal se ledově monotónní hlas.

"Proč dělám co? Myslím, že jsem vám všechno vysvětlila." Odsekla.

"Proč mě nejdřív mučíte a potom ošetřujete." Konkretizoval svou otázku.

"Snape, opakuju to po druhé a nebudu to říkat znova, nedělejte ze sebe blbečka." Upozorňovala ho.

"Tak proč." Zkoušel položit znova stejnou otázku.

"Ošetřuju vás, protože pro mě tohle nikdo neudělal. Pouze naše hodiny ve čtvrtek odpoledne mě držely nad vodou." Přiznala ač nerada.

"Zřejmě těch narážek nenecháte dokud se nezeptám, takže co se stalo?" ptal se nuceně. Sjela ho nepříjemným pohledem. Naposledy otřela jizvy a pak je namazala hojivou mastí.

"Na té židli vám nechám lektvar, jistě ho poznáte." Informovala ho a už se odebírala k odchodu.

"Mám svázané ruce jestli jste zapomněla." Připomněl se Snape. Ledabyle se otočila. Zajiskřilo jí v očích.

"Kdybych se chtěla opravdu mstít nechala bych vás svázaného, s tím lektvarem a myšlenkou na odeznívající bolest." Shrnula situaci. On jí teď sledoval tázavým výrazem, užívala si tu chvíli, kdy byl na ní skoro závislý.

"Ale já taková nejsem." Špitla otočená k němu zády. Mávla hůlkou a okovy povolily.